Kniha - Robo Štefko

V uplynulých desetiletích běhala po českých a slovenských drahách, silnicích a terénech celá řada skvělých vytrvalců, ale osobní rekordy Róberta Štefka jsou naprosto unikátní a všechny do jednoho vévodí i pomyslným dlouhodobým „československým“ tabulkám (5km – 13:19.40, 10km – 27:42.98, půlmaraton – 1:00:29, maraton – 2:09:53).

O knize

Kniha je napsána formou rozhovoru – obsahuje 276 stran textu plus 26 stran barevných a černobílých fotografií. Čtenáři tu najdou rozsáhlý rozhovor s Robem Štefkem a popovídal jsem si i s jeho svěřenci J. Kresingerem, J. Homoláčem, L. Sekanovou, M. Freiem, s trenéry D. Valentem a V. Bukovjanem a sparingpartnery M. Vankem a J. Pešavou.

Jiří Šoptenko (autor knihy)

KNIHA JE VYPRODÁNA

Ukázky z knihy

Běžecké vyznání Roba Štefka

„Sportu jsem dal maximum a více to již asi nešlo. Najdou se lidé, kteří obdivují, že jsem v běhání něco dokázal, ale pozadí vrcholového sportu bývá rutinou. Trénink, trénink, trénink a k tomu profesionální přístup ke všemu kolem. Mě ale tahle rutina vůbec neomezovala ani psychicky nezatěžovala. Běháním jsem žil a nepřemýšlel o tom, že bych měl být z tréninku a závodění psychicky unavený. Navíc jsem měl, co se podmínek k tréninku týče, perfektní servis, ale vše bylo podmíněno běžeckými výsledky.
Díky běhání jsem zažil i spoustu legrace a měl jsem pocit, že se neustále něco děje. Cestování, soustředění, trénink, závody… Pro takový způsob života jsem se asi narodil. (úsměv) Běhání mě naplňovalo a bylo určitým druhem svobody. Věnoval jsem se činnosti, která mě živila i bavila. Zpětně bych ta léta nazval šťastným obdobím. Takový pocit se nedá nikde koupit. Nebylo nic lepšího než se vzbudit, obléknout se a jít si zaběhat. Ničeho nelituji a každému běžci bych přál, aby si užil běžeckou kariéru podobně jako já. Vše mělo ale jeden háček – vrcholová běžecká kariéra netrvá věčně. U mě to bylo 20 let a dost.“

MS v krosu

„Pokaždé vyběhlo na trať minimálně 150běžců, a když se taková masa dala do pohybu, byl to mazec. Byli jsme namačkáni v davu a nemohli si příliš vybrat, kudy poběžíme. Všichni se chtěli prodrat na špici ještě předtím, než se trať zužovala, a i proto býval první kilometr strašně rychlý (2:40). Pokud jsem nechtěl zůstat 100 metrů za posledním závodníkem, musel jsem se do toho opřít i já. Začátky bývaly „překopnuté“ pro všechny stejně, ale pokud jsem se dobře zařadil, dokázal jsem pár vteřinek ušetřit. Závodníci běžící od 50.místa výše museli v zatáčkách zpomalovat do té míry, že stáli prakticky na místě a čekali, než se běžecké pole natáhne a oni se budou moci opět rozběhnout.
V prvním rychlém kilometru jsem se pokaždé držel s malým odstupem za čelem, abych se příliš nezahltil. Start a tempo bylo nutné ukočírovat hlavou, protože v opačném případě odcházela síla dvakrát tak rychle. Na druhém kilometru následovalo zvolnění, možnost se pořádně vydýchat a po určitém uklidnění jsem se postupně začal propracovávat dopředu. Na žádném z krosových MS se mi nestalo, že bych se v pořadí propadal dozadu. Pokud by mě někdo předběhl, na těžkých tratích bych neměl příliš velkou šanci jeho nástup zachytit. Běžet v závěsu se moc nedalo, to by spíše rozhodilo můj běžecký rytmus.“ (pokračování v knize…)

Nejlepším krosovým výsledkem R. Štefka je úžasné 10.místo na MS v Ostende (2001).

Dětství a škola

„V osmé třídě se nás učitelé zeptali, čemu bychom se chtěli věnovat do budoucna, ale já neměl ani ponětí. Přemýšlel jsem nad oborem automechanik, ale od toho mě doma odrazovali. O několik dní později byl na škole pořádán nábor na vojenskou školu, kde nám bylo nám vysvětleno, jaké to má výhody, já souhlasil a na školu se přihlásil... Možná i proto, že v okamžiku, kdy mělo padnou rozhodnutí, dali učitelé u nerozhodných známek i bez zkoušení přednost lepší variantě. Jenže na vojenské škole jsem zjistil, jak je realita odlišná od slibů... Přijali mě na elektrotechnicko-​rádiolokační obor v Liptovském Mikuláši. Byl to velký omyl a po týdnu jsem odtamtud utekl. Nepřekousl jsem vojenskou disciplínu a manýry. První týden byl na programu vojenský výcvik, kde jsme neustále pochodovali. A hned první den po výcviku jsme ve vedru seděli ve škole pozapínaní v uniformách a v kravatě a nemohli se ani rozepnout. A pokud ano, tak všichni, nebo nikdo. Do jídelny jsme museli pochodovat oklikou. Přišlo mi to nesmyslné a otevřely se mi oči. Řekl jsem si: „Neblázni, co tady vůbec děláš?“ Bylo mi jedno, co budu dělat potom, hlavně jsem chtěl vypadnout. Naštěstí měli rodiče zrovna cestu kolem, přišli se podívat, jak jsem na škole spokojený, a já jim rovnou řekl, ať mě vezmou domů. Pokud bych zůstal, měl bych dnes život částečně zabezpečený – byl bych vojákem ve výslužbě, ale jsem si jistý, že by mě tahle práce nenaplňovala.“ 

Po odchodu z vojenské školy přestoupil Robo na učňák, kde se potkal se spolužákem-​atletem... Unikátní běžecká kariéra nabrala na obrátkách.

První maraton

Robo, na podzim roku 1990tě čekal premiérový maraton. Dosáhl jsi času 2:25:11. Byl pro tebe rozčarováním?

„Uvědomil jsem si, co všechno maraton obnáší a že musím příště věnovat přípravě mnohem více času. O maratonu jsem nevěděl vůbec nic, a přesto chtěl dosáhnout času na hranici 2:20:00. Zpětně mám však pocit, že jsem ještě nebyl na takový výkon funkčně připravený. Traduje se, že většina běžců narazí při maratónu na 35. kilometru do zdi a posledních 7 km doběhne jen silou vůle. Tak přesně tohle se stalo i mně.“ (pokračování v knize)

Druhý maraton přišel na řadu o sedm let později v New Yorku (2:11:11)

Londýnský maraton - osobní rekord 2:09:53

„… polovinou závodu jsem proběhl za 1:04:40, jenže na 25. kilometru přišla první krize. A s ní i zaječí úmysly... Do cíle zbývalo 17 kilometrů a mně se začaly hlavou honit myšlenky, že to asi nepůjde. Byly to těžké stavy, snažil jsem se je rychle zahnat a zabojovat. Věděl jsem, že existují dvě možnosti: buď se to zlomí a bude to dobré, nebo se v krizi budu plácat až do konce. Dodnes mám ten mírný houpák na trati, kde došlo ke krizi, přesně v paměti…“ (pokračování v knize)

Běchovice

Legendární Běchovice jsi ovládl celkem sedmkrát, což se žádnému jinému běžci nepodařilo. Preferoval jsi běh v přírodě, Běchovice však vedou spíše pražskou periférií. Jaký k nim máš vztah?

ROBO: Běchovice mi přirostly k srdci hlavně proto, že jsou závodem nahoru–dolů. Při rovinatých desítkách jsem měl zažitou taktiku běžet druhou polovinu rychleji než první. Jenže to na Běchovicích nejde… Start je z kopce, první kilometry jsou mírně zvlněné, takže tempo bývá od začátku pokaždé velmi rychlé. Ať už jsem chtěl či ne, všichni tempo většinou překopli. Já moc nedivočil, ani se nikde nezašíval, jen se snažil až do poloviny závodu udržovat stejné tempo. A potom už „děj se co děj“. (pokračování v knize)

O trenérovi

„Dušan Valent byl hodně náročný, ale když jsem poprvé překonal slovenský rekord na 10 kilometrů, stál za cílem se slzami v očích...“

Nejrychlejší běžec starého kontinentu

Robo Štefko byl v roce 2000 nejrychlejším evropským půlmaratoncem (1:00:29 /​Malmö/​). Skvělý vytrvalec dokázal během své úspěšné kariéry porazit celou řadu světových vytrvaleckých es. Na jeho štítě zůstali například olympijští vítězové Abera, Baldini a Baumann, krosový mistr Evropy Guerra, vítězové nejslavnějších světových maratonů El Mouaziz a Brown nebo medailisté z půlmaratonských MS Ramaala a Ceron… I o tom bude v knize řeč.

A na závěr několik historek o Robovi v podání Petera Hritze...

P. Hritz (800m - 1:52.19, 1500m - 3:48.74) je dodnes výborným kamarádem skvělého česko-​slovenského vytrvalce. O dva roky starší běžec měl pro Robovu kariéru, hlavně na jejím počátku, ohromný význam.

P. Hritz: "Robovou specialitou byly palačinky. Pokud bylo v návodu napsáno, že je možné z určitého množství udělat osm kusů, Robo jich zvládl dvacet. A na závěr dodal: „Přes palačinky musí být vidět až na Královu hoľu (významný kopec, který je vidět z Popradu – pozn. autora).“ (úsměv)

“Robo uznával významné osobnosti, ale nepatřil k lidem, kteří si potrpěli na společné fotografie. Na Ekidenu jsme byli ubytováni v Tokiu v hotelu Hilton. Když jsme brzy ráno vyrazili na snídani, seděl tam americký režisér Steven Spielberg (byla uváděna premiéra Jurského parku). Robo mě s ním vyfotil, ale sám po společné fotce netoužil.“

“V paměti mi zůstala jedna jeho příhoda z roku 1991, kdy byl pozván na Nurmiho memoriál do finského Turku. Na počest Paava Nurmiho a jeho světových rekordů tu byly pořádány závody na 1500m a 5 km (Fin jich tehdy dosáhl s krátkou, 50minutovou přestávkou). V roce 1991 byl mezi obě disciplíny zařazen pokus o světový rekord v běhu na 100m v kategorii nad 80 let. Světové maximum se podařilo překonat jednomu závodníkovi z Indie. Po závodu s ním dělal hlasatel interview a položil mu otázku, komu vděčí za svůj úspěch. 81letý běžec odpověděl s vážnou tváří, že by rád poděkoval svému tatínkovi a trenérovi v jedné osobě, načež se v loži postavil 102letý chlapík. Za chvíli se k němu přidali i diváci a všichni mu bouřlivě zatleskali. Robo mi pak s úsměvem řekl: „Světový rekord můžeš zaběhnout v každém věku, ale potřebuješ k tomu dobrého trenéra…“

KNIHA JE VYPRODÁNA.

Diskuze a komentáře

Kontakt

Jiří Šoptenko
soptenko.jiri@centrum.cz